Projekt Zvířátka do škol
Partneři: Muzikoterapeutický institut ČR
ZŠ Jílové (web)
TOPlist
©AVALONE 2013
Hospic
Je zdravotnicko – sociální zařízení, které slouží k pobytu nevyléčitelně a těžce nemocných osob
a k péči o ně.

*Dej mi klid, abych přijal, to co nemohu změnit.*



*Dej mi odvahu, abych změnil, co změnit mohu.*
Umírající člověk nepotřebuje jen lékaře a zabezpečení nezbytné péče o něj, ale potřebuje i chápající prostředí, podmínky a podporu, aby se mohl „ smířit „ se smrtí, se sebou, s druhými, případně i s Bohem.
Hospic umožňuje vyřešit nebo alespoň zmírnit různé psychologické a duchovní problémy spojené s umíráním. Umožňuje intenzivní a nerušený kontakt s rodinou, s partnerem.
Právě těmto lidem je alespoň trochu nápomocna terapie uměním…. jak muzikoterapie, zooterapie, arterapie, tak dokonce i terapie pomocí pohybu a tance.

*Umění, to skutečné a veliké umění, má závratnější účin, než nejostřejší realita.*

Terapie uměním ve spojení se zásadami rogersovské psychoterapie…. Umožnit klientům zažít chvíle lidského porozumění, lidské přítomnosti, opory. Vcítění, pochopení, podpory.
Rogersova psychoterapie – je psychoterapeutický přístup, který je zařazován do oblasti humanistické psychologie. Smyslem Rogersovské psychoterapie je přijímat klienta takového, jaký je. Porozumět jeho vnitřnímu prožívání, pomoci mu poznat své možnosti a opravdové pocity. Terapeutův postoj je plný emoční vřelosti, neklade si žádné podmínky. Ve vzájemném vztahu s klientem vytváří atmosféru bezpečí a důvěry. Terapeut klienta plně akceptuje, to znamená, že terapeut prožívá a projevuje vzhledem ke klientovi hlubokou péči a starost jako o člověka. Je to nepřivlastňující přijetí druhé lidské bytosti bez jakýchkoliv hodnotících soudů a výhrad, v plném rozsahu její existence. Akceptovat - znamená přijmout druhého jako bližního, jako toho, kdo potřebuje moji pomoc.

„ Poskytovaná psychoterapeutická pomoc a projevovaný zájem o klienta znamenají jeho uznání jako plnohodnotné bytosti, která si zaslouží terapeutovu pozornost a respekt. „
Prof. PhDr. Jan Vymětal

*Co je smrt? Konec nebo přechod?*



*Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý,
ale nebude to pravda.*

Skutečný, silný příběh z nemocničního pokoje….
Dva muži ležící dlouhodobě spolu v jednom pokoji. Přátelé. Jeden si náhle všiml zvláštní změny u druhého.
„ Jirko, co Ti je ? Zavolám sestřičku …. „
„ Nevolej prosím. Nic mi není. Já jdu domů.„ - řekl.
A zemřel.

"Já jdu domů"

...nejčastěji vyslovená věta lidí těsně před smrtí.

ČEHO NEJVÍC LITUJEME PŘED SMRTÍ?
Bronnie Wareová je australská sestra, která několik let poskytovala paliativní péči, při níž se starala o pacienty během posledních dvanácti týdnů jejich života. Sdílela s nimi poslední chvíle jejich života. Zaznamenala na svém blogu pět nejčastějších věcí, kterých umírající litují.

Co může být větší inspirací pro naše současné životy relativně daleko od smrti?

Jak se Bronnie se svými klienty bavila o tom, čeho v životě litují, některá témata se začala opakovat. Na základě tohoto článku pak vyšla celá kniha „The Top Five Regrets of the Dying“.

1. Přeji si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých.

To byla nejčastější lítost ze všech. Když si lidé uvědomí, že se jejich život je téměř u konce a podívají se zpět, jednoduše vidí, kolik snů zůstalo nenaplněných. Většina lidí si nenaplnila ani polovinu svých snů a musela umřít s vědomím, že to bylo volbami, které udělali.
Je potřeba se pokusit naplnit alespoň některé z našich snů. Jakmile ztratíte své zdraví, bude pozdě. Zdraví přináší svobodu, kterou si málo kdo uvědomuje.

2. Přeji si, abych býval tolik nepracoval.

Toto tvrdil každý umírající muž, se kterým jsem se setkala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých rodičů. Ženy tuto lítost také zmiňovaly. Jelikož ale patřily ke starší generaci, většinou nebyly nositelky výdělku. Všichni muži, se kterými jsem pracovala hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života prací.
Zjednodušením životního stylu a vědomými rozhodnutími je možné omezit potřebu tak, že nepotřebujete takový příjem, jak si myslíte. A vytvořením více prostoru ve vašem životě se můžete stát šťastnějšími a otevřenějšími novým příležitostem, které mohou více vyhovovat vašemu životnímu stylu.

3. Přeji si, abych býval měl více kuráže vyjádřit své pocity

Mnozí lidé potlačovali své pocity s cílem zůstat za dobře s okolím. Výsledkem byl život na lécích a fakt, že nikdy nebyli opravdu sami sebou. Mnozí si přivodili různá onemocnění vztahující se k zahořklosti a křivdám, které s sebou nesli.
Nemůžeme ovládat reakce ostatních. Přesto lidé zpravidla reagují, pokud změníte přístup pomocí upřímnosti. Nakonec vás to posune ke vztahům na úplně jiné úrovni. Buď tak, nebo to prostě odstraní nezdravé vztahy z vašich životů. Ať tak, nebo tak, vyhráváte…

4. Přeji si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli.

Lidé se většinou plně neuvědomí důležitost starých přátel, dokud se neocitnou na smrtelné posteli. A v ten moment již většinou není možné je dohledávat. Někteří se nechali svými životy natolik polapit, že jim „zlatá“ přátelství s lety utekla. Každému, když umírá, chybí staří přátelé…
Skoro každého polapil rušný životní styl natolik, že mu přátelství unikala. Ale, když se přiblíží smrt, fyzické detaily života odpadnou a lidé chtějí dát do pořádku své vztahy k přátelům. Většinou už to ale není možné, jsou příliš staří a chatrní. V posledních týdnech před smrtí zůstávají pouze láska a přátelství..

5. Přeji si, abych si dovolil být šťastnější.

Toto je překvapivě velmi časté přání. Mnozí si až do konce neuvědomili, že štěstí je volba (alespoň pro většinu z nás). Zamrzli ve starých vzorcích a zvycích. Takzvaný komfort rodiny zaplavil jejich emoce stejně jako fyzické životy. Hluboce v sobě však touží po opravdovém smíchu…
Když jste na smrtelné posteli, je vám jedno, co si o vás myslí ostatní. Je nádherné se uvolnit a smát se dlouho před smrtí.
Avalone - občanské sdružení a nestátní nezisková organizace - bylo schváleno a registrováno dne 14. 12. 2010 Ministerstvem vnitra České republiky.